Ire Aeralei - Aywinova manželka. Na rozdíl od svého muže nikdy Arna příliš nemilovala, ale nějaká výrazná nenávist mezi nimi také nepanovala. Ve své podstatě byla Ire silnější než její muž a se ztrátou syna se, na rozdíl od Aywina, dokázala vypořádat. I tak byla jedinou ženou, o které by se dalo říct, že je Arnova matka.

Caenas Taennal - Pro Arna byl téměř jako bratr. Ačkoliv byl elf o dost starší než Arno, vždy si perfektně rozuměli.

Povaha:

Arno je velmi komplikovaná bytost. Mísí se v něm člověk, kterým je a elf, kterým mohl v nějakém jiném životě být. Je naučený být klidný a vyrovnaný, nejdříve přemýšlet a pak jednat, dávat přednost rozumu nad citem. Ale svou přirozenost nemůže zapřít jen tak. Jeho lidská část, která především v poslední době v jeho nitru vítězí, je nerozvážná, vášnivá a velmi vznětlivá. Proto je nejraději kombinuje. Někdy má problém dávat si pozor na to, co říká a často z něj vypadnou nevhodné věci. Když se při něčem rozohní, jen máloco ho zastaví a když se rozčílí nebo pro něco nadchne, chladne dlouhou dobu. Není zlý, ale když ho někdo naštve, špetka agresivity se v něm nezapře. Je skutečným vycvičeným bojovníkem. Na první pohled vypadá jako člověk, tváří se tak a často i pohybuje. Jakmile ale dojde na jízdu na koni, běh, šplhání po stromech či skalách a hlavně na samotný boj s mečem či střílení z luku, je jeho výchova mezi elfy zcela patrná. Pohybuje se elegantně a ladně, tak, jako vás to žádný lidský šermíř naučit nemůže. I když na to možná nevypadá, dostalo se mu slušného vzdělání. Mluví řečí elfů i lidí, je znalý dějin i zeměpisu, číst a psát zvládá bez problému. Rád se napije, nají dobrého jídla a pomiluje pěknou ženu (nebo si za nějakou zaplatí). Pro peníze dělá drobné práce, jako je osobní ochrana či hlídání stáda ovcí před vlky, za lepší cenu se ovšem nebrání ani nájemnému zabití, pomstě či inscenaci náhlé smrti. Vždycky byl, je a bude člověk, ovšem požádal-li by jej sluneční elf o pomoc, neváhal by ani chviličku, aby mu vyhověl. Jsou pro něj něco jako rodina, nebo alespoň to, co rodinu trochu připomíná. Žádnou jinou nikdy neměl.

Minulost:

Arno se narodil jako prostý člověk do pravděpodobně zcela prosté rodiny. Zda to byla rodina sedláků, obchodníků či snad šlechticů, to není jisté. Není ani jisté, z jakého důvodu se rozhodli Arnovi rodiče nebo kdokoliv jiný nechat košík s malým, jen pár týdnů starým, chlapcem v lese. Tomu chlapci byla předurčena smrt, ať už hlady, sežráním nebo zabitím elfy. Když ho ale skupinka slunečních elfů ve svém lese objevila, z nějakého důvodu ho nezabila ihned, ale přinesla Radě starších. Ani tam jeho osud nevypadal příliš růžově, dokud se o malého chlapce nepřihlásil Aywin Aeralei, uznávaný elfský válečník. Všichni věděli proč. Aywin ztratil jen pár týdnů zpátky v bitvě svého jediného milovaného syna. Nějakým zázrakem se mu podařilo Radu přesvědčit s tím, že ho vychová do určitého věku a pak ho pošle do světa, aby jakýmkoliv způsobem byl slunečním elfům nápomocen. Chlapec byl pojmenován Arno. Mezi Aywinem a jeho manželkou dlouho kvůli chlapci panovaly spory. Avšak zkušená elfka Ire věděla, co bude pro takového chlapce nejlepší a ačkoliv o žádného nového lidského syna nestála, vše, co se Arno naučil, bylo nakonec její zásluhou. Odmalička byl učen řeči elfů, vyrůstal v ní, byla to první řeč, kterou mluvil. Malí elfové neřešili, zda má Arno ouška špičatá nebo kulatá, hráli si s ním rádi tak jako tak. Jediným rozdílem bylo, že během dvou tří let se Arnův vzhled drasticky změnil, zatímco malí elfové stále zůstávali malými elfy. Když začal být Arno dostatečně velký na to, aby udržel zbraň, začal jej sám Aywin, tak, jak slíbil Radě, učit. S lukem byl chlapec sice celkem obratný, ale na elfská kritéria to bylo marné. Rychle se u něj ovšem objevil talent boje s mečem. Jeho pohyby byly rychlé a silné, přesně takové, jaké mají být. A tak u něj začali rozvíjet především tuto dovednost. Když se zrovna Arno neučil zacházet se zbraněmi nebo někde netropil neplechu s elfskými dětmi, Ire se postarala, aby mu bylo zařízeno kompletní vzdělání. Naučil se používat jazyk elfů a dokonce i jazyk lidí, studoval runy, zeměpis i dějepis, učil se orientovat v lesích jako elf, rozeznávat bylinky a vařit z nich lektvary, které mohly pomoci i uškodit. Když Arnovi bylo 17 let, byl tak dobrý, jako kterýkoliv jiný mladý a skoro dospělý elf. S lukem uměl celkem obstojně, s mečem naprosto perfektně. Po zemi i na stromech se pohyboval neslyšně jako myška, zvládl číst v mapách, rozuměl řečem starým i novým a dokázal se o sebe postarat. Čím starší ovšem byl, tím více cítil, že ho elfové mezi sebou nechtějí. Věděl, že v nich bude mít vždy věrné soky, že když přijde žádat o pomoc, bude mu vyhověno. Cenil si toho, jaké vzdělání a výcvik mu poskytli. Ale stačilo. Rozhodl se tedy odejít. Jakkoliv se snažil protestovat, jeho nejlepší přítel, mladý Caenas, který pro něj byl už spíše jako bratr, se rozhodl, že malého človíčka nepustí do světa jen tak samotného. Následovalo několik let plných dobrodružství a objevování dosud neznámého světa. Někdy musel Caenas skrývat svoje elfství, jindy skrýval Arno svoje lidství, někdy se museli kvůli řadě průserů skrývat oba. Za drobný peníz dělali drobné práce a především žili jako dva mladí kluci - oslavovali, pili, jedli, ožírali se do němoty, milovali se se všemi možnými dívkami a užívali si naplno svého života. Samozřejmě, i tohle muselo někdy pominout. Caenas se musel čas od času vracet za svými elfskými povinnostmi, Arno si našel práci jako osobní stráž, dokonce jeden čas žil s mladým děvčetem, které měl i docela rád. Vždycky si ale alespoň jednou do roka našli šanci, jak se setkat. Tentokrát to bylo ve vesnici, ve které Arno žil se svou slečnou (z čehož si Caenas dělal legraci, kdykoliv mohl). Měli se sejít v zapadlejší hospůdce na úplném kraji vesnice, svět jistě viděl lepší podniky, ale jistě i horší. Arno šel nalehko, neozbrojený, bez meče či alespoň nože. Věděl, že to byla chyba, jen co se k hospodě přiblížil. Už cestou měl špatný pocit. Když vtrhl do podniku, bylo už pozdě. Těch pár návštěvníků z vesnice se krčilo v rozích krčmy. Vysoká postava v kápi se zrovna rozmachovala, v ruce třímala obrovskou dýku a pod ní ležel muž, kterého Arno tak důvěrně znal. Ani roky tréninku nestačily k tomu, aby stihl Caenasovi pomoct. Stříbrná dýka mu přeťala krční tepnu. Než se Arno stačil vzpamatovat, jeho přítel, téměř bratr, vykrvácel. Arno stál na místě jako opařený, neměl se jak bránit, jak mstít, ale i kdyby měl, bylo by to marné. Skupinka čtyř vysokých postav byla ve skutečnosti partička nočních elfů. Byli to první noční elfové, které spatřil. Co jim Caenas udělal, čím se provinil, jaký měli motiv k jeho vraždě, to se už nedozvěděl. Arno ve vesnici dále nezůstával. Smrt Caenase jej zasáhla neuvěřitelně silně. Zuřil a truchlil, truchlil a zuřil, ale nic nepomáhalo. V blízké době opustil vesnici i ženu v ní, nedbaje na její hloupoučké prosby, aby zůstal. Rozhodl se jít na jediné místo, kterému mohl alespoň trochu říkat domov. Se svolením slunečních elfů se usadil v malém domku na kraji lesa a slíbil, že se je to jen na dobu neurčitou a že se nebude plést do jejich záležitostí. Po zhruba dvou měsících smutek a ztrátu vystřídal vztek. Ale ne zoufalý a slepý vztek. Něco mnohem silnějšího. Nenávist a touha po pomstě. Touha po krvi nočních elfů. Arno začal být zcela odhodlaný svému novému cíli - zjistit, kdo a proč zabil Caenase a řádně ho pomstít, ať to stojí cokoliv.

Zajímavosti:

• Jeho tělo zdobí desítky drobných jizviček po všemožných zraněních, nejpatrnější je ale široká rozšklebená jizva táhnoucí se přes celý pravý biceps. Ta ho málem stála celou ruku.

• Jeho meč, Cassian, je z nejlepší elfské oceli, vyrobený na zakázku a má neuvěřitelnou cenu

• Vlasy si nikdy nestříhá nakrátko. Aby mu nepřekážely, svazuje je. Jen málokdy je hladce oholený a od smrti svého přítele Caenase nosívá vousy zapletené, stejně jako je nosíval on.